Jak to vidí… Jiří Čapek

Jiří, jsi lékař s psychosomatickým zaměřením. Díky tomu vidíš příčiny nemocí dřív než si je pacient uvědomí. Má i naše město nějaké problémy, které stojí za to léčit?

  Psychosomatika, aspoň z mého pohledu, se týká mnohem více příběhu než jednoduché vazby příčina – následek. Když občas terapeut zahlédne domnělou příčinu nemoci, ještě vůbec to nemusí znamenat posun v uzdravování; nejdřív ta „příčina“ musí stonajícímu dávat smysl, zapadnout do jeho příběhu, do příběhu příznaku, stonající ji musí pojmenovat sám, aby to začalo fungovat – teprve pak se může rozhodnout, že s tím něco udělá, že se začne uzdravovat. Pozoruju, že k uzdravování zřídkakdy dojde po objevu „té“ příčiny, mnohem častěji se uzdravujeme, když ovlivníme (často nepatrně) několik menších příčinek, které stojí vzájemně provázané jakoby v kruhu nebo spíš v prostorové síti. Jinými slovy úzdrava nastává nejsnáze, když podnikneme několik dílčích změn na úrovni cirkulární kauzality. Ale to léčení stejně nastává z člověka samého, ne z terapeuta, ten je nanejvýš průvodcem, pomocníkem při stavbě jakéhosi mostu od nemoci ke zdraví.

  Promiň, musel jsem se tady trochu zdržet, aby psychosomatika nebyla chápána jako způsob „my víme vše nejlíp“, jako nějaká zázračná jasnovidná všespásná okamžitá technika. Je to obyčejná cesta k sobě samému – někdy snadná a jasná, někdy klopotná; protože každý jsme jedinečný.

  Vidět příčinu neduhu ještě nemusí znamenat, že zvolíme správné řešení. Chci říci, že optimální řešení se musí zrodit. Zespodu. Zevnitř ven. K tomu je potřeba nejdřív otěhotnět; tedy dopřát klid, čas, prostor, podporu a komunikovat. A ti pečující, autority (terapeuti, vláda, úředníci, učitelé…) tomu můžou přispět nejlépe tak, že pro to zajistí podmínky. (Úzdrava, hojení, léčení není nic jiného než mobilisace vlastních zdrojů za více či méně vhodných podmínek.) Často to vidíme, jak nějaké nepochybně dobře míněné rozhodnutí dopadne, když ho uděláme svrchu, z moci autority, když nepočkáme, až se zrodí poté, co jsme nastavili podmínky. Typicky jsou to od stolu načrtnuté a vydlážděné chodníky v parcích, místo aby si je lidi nejdřív do trávníku vyšlapali sami a dláždilo se definitivně dle jejich vůle. Protože oni si je lidé stejně vyšlapou podle svého, jen to v tom prvním případě bude vypadat hloupě a hnusně, protože to vyšlapané bude vedle nepoužívaného a zbytečně vydlážděného. A to bych bral jako příměr pro další oblasti. Lidi si volí dle svého gusta. A dobrá vláda se pozná podle toho, že většině spíš neškodí a spíš buduje dobré podmínky.

  Jestli má naše město problémy? Jistě. Leccos každý z nás považuje za hloupé, nemotorné, diletantské, nedotažené, obtěžující. S tím lze pracovat. Ale též je třeba počítat s tím, že v určité míře takové věci budeme potkávat při jakékoli městské vládě. Mně jde spíš o to, abychom si ujasnili, jaké podmínky pro jaký život na Jílovsku chceme. Zajímá mě ale i ta mlčící většina. Chybí mi tu hledání způsobů a nástrojů, jak slyšet ty, co z nejrůznějších důvodů slyšet nebývají. Nelíbí se mi, když hlasitá menšina překřičí a prosadí řešení, s kterým pak většina nesouhlasí. Chybí mi tu odpovědnost vůči těm, co už tu žijí, co už svým předchozím příchodem jisté podmínky zvolili. Podle mého se některé věci vylučují. Nemůžeme chtít zároveň prostupnou krajinu, v noci temnou oblohu a během nerušeného spánku otevřené okno a přitom chtít být za pár hodin u Jadranu a nabo na Baltu nebo zároveň snít iluzi, že budu vlastním vozem v Praze dříve než za hodinu. Tedy chtít to můžeme, ale reálné to není.

Autor fotografie: Adam Čapek

  Moji rodiče se na Jílovsku usadili kvůli krajině a kvůli čistému vzduchu; tedy taky kvůli práci a kvůli vstřícnosti místních lidí a venkovskému rázu Radlíku, ale ty první dvě věci byly jakousi podmínkou, nezbytností pro život. A i já volím a oceňuju podmínky pro život a pro zdraví. A ty jsou jasné. Ze široka vzato: voda, vzduch, světlo, země. Tedy minimum prachu, minimum hluku, inverse bez smogu, ve dne slunce a déšť, v noci tma a hvězdy, prostupná krajina, stromy, zádržky vody, blízko řeka i les a ideálně v zimě sníh na běžky…

  A co ve městě tedy léčit? Asi nejdřív bych léčil komunikaci lidí s centrem. Zaměřil bych se na aktivní zájem radnice o názory občanů. Zřídil bych nějakou zeď nářků. Kamennou i elektronickou. A nářky lidí bych se zabýval.

Ve svém volném čase působíš v mnoha místních spolcích a setkáváš se s dalšími aktivními lidmi. Jaké jsou jejich přání a tužby, které by Jílové obohatily?

  Velký potenciál je právě v občanské společnosti. Když město nastaví podmínky a vhodně podpoří spolky, pak taková spolupráce dokáže uspořit nemalé komunální prostředky. Ve spolcích je ta iniciativa. A často je v nich i ochota konat obecné blaho. Třeba jílovští okrašlovači mají velký pracovní potenciál a výsledky jsou i vidět.  (Tedy úklid před Normou je trošku sisyfovská práce. 🙂 ) Dobrovolnická práce má mnoho přesahů, ten hlavní spatřuju v tom, že uděláme-li něco vlastníma rukama, víc nám na tom záleží, oceňujeme pak i další podobnou práci pro obec, jsme spokojenější a snadněji hledáme řešení.

  Konkrétní přání a tužby lidí jsem zatím nesbíral. Ale hodně souzním s obnovením nádrže pod Svatováclavskými lázněmi. Bývalo to fajn koupaliště. (Navíc k tomu místu mám i jakési citové pouto, jako sedmiletý jsem se tam topil a přežil jsem díky Vráťovi, nápadníku mé nejstarší sestry, který mě vytáhl a vylil ze mě vodu.) Je to místo, na které by se mohla vypsat architektonická soutěž. Jednotlivé návrhy by mohli hodnotit přímo občané… Tady vidím prostor pro dobrovolnickou práci.

Autor fotografie: Adam Čapek

  Že město dosud není propojené pěšími stezkami třeba například s Lázněmi, s hřbitovem a s humny a lesy za nimi považuju za smutné. Nebo se těžko chápe, že v místech celkem obstojných slavně budujeme honosné chodníky, zatímco místa vyloženě chodecky nebezpečná zůstávají neřešená. Dobrou sítí pěších a cyklistických komunikací bychom totiž dali podmínky pro spoustu zdravých počinů. Vůbec bych Jílovsko viděl spíš jako oblast výjimečnou. Podle mě jsme na jakési křižovatce, kdy buď dovolíme, aby Jílové splynulo s okolím v přípražské aglomeraci, nebo se rozhodneme pro kontrast s ní.

Prozdradíš nám, co bychom si měli vzít z tvého životního motta: „Odpad je zdroj. Život je koloběh?“

  🙂  To není žádné životní motto. To je jen můj volební slogánek a inspirace. Ale jo, něco mého to vystihuje. Že jsem důsledný třídič a že jsem asi i tak vychovaný, aby toho po mně moc nezbylo; takový skautský nebo indiánský imperativ, že po tobě v krajině, když v ní žiješ, nezbude nic viditelného; má to v sobě i nějaké bezpečnostní rysy.

Autor fotografie: Adam Čapek

  Ale taky tím chci připomenout, že jsme součástí koloběhu, doplnit do systému kus pokory, že po nás samých toho moc nezbude, že si do hrobu nic nevezmeme, že mnohem víc patříme my do přírody, než že bychom jí měli panovat. Cykly a koloběhy jsou patrné ve všem živém i neživém, od potravního řetězce po biochemické pochody na úrovni buňky, od termodynamiky po duchovní nauky. Asi jsem to zvolil, když jsem hledal, co mě vede k pokoře. Nejvíc je to asi uvědomění si koloběhu. A pokory a respektu je podle mého ve veřejném rozhodování třeba.

  Že odpad je zdroj, je trochu banální tvrzení. Ale pro Jílové to zdroj vždycky byl. (Jak se s penězi z radlických skládek naložilo, je jinou otázkou.) Co se odpadového hospodářství města týče, mám představu velmi účinného, šetrného, pro občany finančně přitažlivého a sociálně rozvíjejícího systému. Lepší je peníze šetřit, lepší je nevozit tuny materiálu sem tam, je lepší zaměstnat místní lidi, je lepší postarat se, aby odpad byl pro lidi zdrojem, nikoli náklady navíc. Úplně bezplatné to nebude, ale nesrovnatelně vkusnější a inteligentnější rozhodně.